Comments (0)

By Adam, 15.5.2012 22.29

7.5. 2012 kolem 15 : 00 jsme vystoupili do 4500 mnm na masívu Mt. Blanc. Předcházející dva dny sněžení a pokročilá denní doba neumožnily dosažení vrcholu, přesto považuji akci za vydařenou.

Děkuji Honzovi Plockovi za uspořádání celé akce, a za fotografie, Otovi Tylovi děkuji za zapůjčení Gara Splitboardu vel. 168 k otestování  – ten se zde osvědčil (spolu s vázáním Sparks R&D) jako ideální vybavení na splitboardové túry (skvělá váha, tuhost, jízdní vlatnosti ve složeném i v rozděleném stavu.

[Show as slideshow]

[View with PicLens]

12►

Comments (2)

By Tomáš Vrbka, 23.2.2012 2.06

O tom že v Alpách jsou skvělé terény pro skialpy / splitobard asi ví každý nejen z tipů na splitboarder.cz ale rád bych přidal jeden domácí tip na splitobard výšlap Pradědu s freeride sjezdem:

První nakopnutí bylo asi Travisovo další úlet jménem The Art of Flight . Odlehlé osamělé hory z různých koutů planety a freerideové ráje plné sněhu slušně zapůsobily a myšlenka na freeride začala vrtat v hlavě. Heliboarding v Karpatech ještě musí počkat a pátračka se orientuje na něco zajímavého a méně frekventovaného v Čechách. S kamarádem předběžně domlouváme Jeseníky jako málo ferkventovanou freeride-friendly lokalitu, pěkně po svých, se záhrabem a čekáme na dobré podmínky. Po pár týdnech bídného počasí přišla konečně pořádná záspa a mrazy (ty až trochu moc (týden -20)). Uplně náhodou v televizi vidím že skialpy a snowboard může mít k sobě hodně blízko. Joo tak tuhle věcičku chci zkusit. Splitboarder.cz půjčení splita od Adama, ostatní jen sněžnice ale co podmínky jsou super tak si to sjedu holt sám. Jde se na věc!

Směr vzhůru jsme nabrali v Malé Morávce / Karlově kde se ukázalo že po rovině a do prudkého kopce i v hlubokém sněhu splitobard celkem vítězí nad sněžnicemi, které naopak docela dobře šlapou do mírného kopce na tvrdém podkladu.

Do večera se podařilo dostat přes rozfoukaný hřeben na Petrov\ Kameny kde přišlo na řadu přenocování v záhrabu. Jasná obloha, všude 2 metrové duny sněhu a perfektní soudržnost. Prostě ideální podmínky! 2,5 hodiny kopání a luxusní ďoura je hotová. Vevnitř je lehce pod nulou a pěkně vlhko ale lepší než -20 a fičák venku. V noci se ukázala prázdná petka jako nedocenitelná záchrana před malou v mrazu. Před velkou ale nezachránila a Petr musel ven. Ráno vítalo fakt skvělým počasím. Všechno děsně svítí a sníh se krásně blíská a křupe pod nohama.

Jde se na sjezd! Od restaurace z Pradědu vyjíždí asi 5ti člená skupinka fošnařů a domlouvá se na trase sjezdu. Odposlouchávám, že nejsem jediný koho napadl sjezd přes Sokol (skalnatá holina hezky viditelná z Pradědu) dolů na Vidly. První část je po tvrdých sněhových strukturách kde se tupé hrany splitboardu moc nechytají. Následuje lesní pásmo v perfektním prašanem. Batoh ale při jízdě dost vadí a vstávání i jízda je pěkná dřina. Sokol se musí přejít pěšky a už to valím lesními cestami kde mě vedou stopy po předjezdcích postupně až do vzrostlého lesa. Jízda končí na rovné cestě a než dojdu na Vidly dojíždí mě další 3 rideři. Yesss tak to byl sjezd! Na první seznámení a testování to vyšlo sqěle, splitobard se osvědčil a i v čechách se dá hezky užít.

PS Busem z Videl by se mělo jít dostat zpět do Morávky.

Comments (0)

By Adam, 12.2.2012 18.14

Jen pár fotek z krátkého, ale parádního výšlapu a následného sjezdu v sypkém cukr-krystalu …

[Show as slideshow]

[View with PicLens]

Join the forum discussion on this post

Comments (1)

By Adam, 3.2.2012 22.32

V Chamrousse jsem se ocitl opět jako delegát. Před naším příjezdem napadlo  přes metr sněhu, a tak chvíli hledáme místo kam píchnout náš dlouhý bus – ve svahu klouže pomalu dolů, nakonec seženu bagristu, který odhrne rovný plácek. Lidé jsou ubytováni, vše běží hladce, počasí je krásné, přesto je v zájezdu velké procento remcalů a věčných nespokojenců. S tím se však nedá nic dělat, zbývá jen nenechat si zkazit náladu a užívat hor.

V úterý už je na čase vyrazit na kopec – nabízí se Grand Van 2440 mnm a Grand Sorbier. Ráno ještě vezmu jednoho klienta se zánětem oka k doktorovi. Poté se vyvezu lanovkami a kabinkou na nejvyšší bod střediska, sjedu na opačnou stranu k jezerům, pod nástupem potkávám starší pár (dle vrásčitých tváří cca 70 let). Ptám se na jejich názor na Sorbier – paní se jeví dost zkušeně, upozorňuje, že momentálně bude lavinózní, koncem týdne by však mohl jít. S šibalským úsměvem říká, že nahoře je dobrá sjezdová pasáž, prkno prý budu muset dát při výstupu na záda…

Pro dnešek tedy Grand Van. Staří nandavají hřebeny už v nástupu – sklon se mi zdá velmi mírný, nicméně není nad zkušenosti a proto dám železa také hned . Cesta je dobře prošláplá,  nejprve vede mírným stoupáním do skalnatého průsmyku. Bez maček bych na čerstvě utemovaném sněhu určitě sklouzával, jsem rád, že je mám. Zanedlouho jsem v sedle. Stopa tady mírně zatáčí na náhorní rovinu, obchází jakýsi velký kotel, přede mnou se tyčí bílý svah vedoucí až na hřeben. Za dvě hodiny jsem nahoře, skalnatý vrchol se tady nezlézá. Kochám se výhledem, super počasím a zkoumám protější vrchol Grand Sorbiera, kam bych mohl vyrazit příště. Vrcholové partie vypadají velmi strmě, sněhu je ve výšvihu na hřeben momentálně opravdu dostatek. Pojídám chleba se salámem, mezitím se tu vystřídá asi 10 skialpinistů.

Následuje sjezd. Na sněhu je už krusta, žádný prašanový požitek se nekoná. Ve strmější horní části mi na krustě podklouzne zadní hrana, takže její velkou část sjíždím po zadku. Trochu v duchu nadávám na svůj měkký splitboard, který se příliš nehodí do věčně tvrdých alpských podmínek.  Zajímavý poznatek z tůry je, že někdy může být výstup lepší zážitek než vlastní sjezd…

[Show as slideshow]

[View with PicLens]

Join the forum discussion on this post

Comments (0)

By Adam, 31.1.2012 20.46

Vyrážíme z Mařenky – ubytka mladých talentů sportovní akademie. Pól je v místních snowparcích připravuje na hvězdnou kariéru ve freestyle snowboardingu. Malý sestřih kousků na skocích a railech (nejen jeho svěřenců) můžete shlédnout tady.

Před námi se tyči Hřbety a jejich zasněžené pláně. Šlapeme jen kousek po silnici na začátek lesní cesty. Když začneme nasazovat pásy objeví se zelený mužík. Ptá se kam máme namířeno, kreslí prstem mapu do sněhu a vysvětluje jak se vyhnout oboře. Dáváme mu za pravdu, že plašení zvířátek při boji s krutou zimou, kde každý joule je dobrý, by byla holá všivárna. Oboru a s ní i celé Hřbety podcházíme po zapadané cestě. Poté chvíli stoupáme hustým lesem a zanedlouho jsme na pláních pod hřebenem.

Na hřebeni se setkáváme s jednotkou vojáků v zimních přehozech. Z dálky vypadají jako pupkáči, ale zblízka je vidět plná polní + automatická puška na břiše celkem za cca. 30 kg. Počasí přeje jim i nám, takže se přátelsky zdravíme, profesionální nabušenci nás s úsměvem míjí a rychle mizí za zatáčkou. Na hřeben zachvíli dorazí skupinka skialpinistů sršící hormony, nebo hloupostí. Jeden se zkušebně propadá do převěje, poté bez pípáků sjíždějí strmým, pravděpodobně lavinózním svahem na opačnou stranu. My užíváme několik oblouků luxusního sjezdu než zajedem do lesa ve strmém svahu. Za chvíli už jsme v závějích u spodního potoka. Nandaváme pásy, přecházíme potok po sněžném mostku a zanedlouho jsme zpátky na Mařence.  Vydařená akce byla zakončená pivkem a pozdním obědem na výsluní. Taková je splitboardová pohoda v českých horách.

[Show as slideshow]

[View with PicLens]

12►

Comments (2)

By Adam, 5.2.2011 13.01

Nejznámější rakouská skialpová klasika (každý ji musí podniknout aspoň jednou za život)

Příjezd : spodní stanice lanovky na Krippenstein

Nástup: lanovkou na Krippenstein, náhorní pološinou na jednu z následujících chat

Nocleh: Wiessbergahaus nebo Simonyhuette

Výstup: po ledovci,  širokou stopou, závěr po ferátě (sedák a lano se hodí)

Sjezd: více možností

[Show as slideshow]

[View with PicLens]

Join the forum discussion on this post

Comments (0)

By Adam, 5.2.2011 12.43

Luxusní vrchol v Totes  Gebirge.

Parking : u běžkařských tratí, dál zákaz (pozor, zelený posílaj benga)

Nocleh: PrielSchutzHaus – winterraum (e 3,50 ) , pivo, radler (e 3/ butylka), 8 míst, po rekonstrukci

Vrchol : na hřeben krátce podél feraty (mačky a cepín nutné), exp. hřebenem na vrchol

Sjezd:  ideálne jako výstup

[Show as slideshow]

[View with PicLens]

Join the forum discussion on this post

Comments (0)

By Adam, 3.12.2010 19.41

Závěje za oknem celkem jasně naznačují, že další splitboardová sezóna už je dávno tady, a že je na čase vyměnit lezečky za trochu neohrabanější, ale o to zateplenější snowborďácký sněhule, vyzvednout opravený pásy, vyhrabat lavinový nádobíčko a poštelovat splita. Předtim než všechno tohle udělám, se však ještě pokusim rozpomenout na jednu z posledních akcí loňský sezóny, která myslím za trošku toho přehrabávání v paměti stála, takže přeju příjemný počtení a možná i inspiraci pro některý z vašich výletů…

Protentokrát jsem se přidal k úderný to ledolezecký dvojici – k Bédovi s Davidem, kteří se nedávno vrátili  z úspěšnýho tažení na skostkej Ben Nevis, (o němž si můžete počíst tady) – už to mě mohlo varovat. V plánu bylo zdolat severní stěnu Similaunu v Otztálkách a poté sjet bůhvíkudy zpátky na Martin-Busch Huette….

Similaun Nordwand (foto by Béda)

V pátek večer dorážíme na parking ve Ventu a řešíme obvyklé dilema jestli spát nebo vyrazit na chatu. Přes varování chataře, že v noci chodit nemáme, protože cesta je nebezpečná, se rozhodneme vyrazit  – lavinová situace je zatím dobrá, zato na víkend se to má kazit, času tudíž není nazbyt…   Cestou na chatu překonáváme několik lavinišť (cesta musí být po delším sněžení fakt o držku). V jednom místě na vymrzlých traverzech mi to na splitu pomalu ujíždí kamsi do doliny za zvukem řeky…nezbývá než zaseknout cepín a provést neoblíbenou operaci nandavání stoupacích želez pod vázání (už by to chtělo vázko od Sparksů!). Na olbřímí a zjevně přeplněnou Martin-Busch Huette dorážíme celkem vyfluslí kolem jedné po půlnoci, po rychlém rozhození věcí do sušárny stejně rychle zapadáme do prázdnýho a studenýho winterraumu. V osum ráno nás z paland vyhání chatař „sympaťák“, venku je mlha a poletuje sníh. Když už jsme vstali, vyrážíme obhlédnout Similaun. Počasí se nakonec umoudřilo, v azurovym plášti se Otztálky tváří monumentálně, ale zároveň celkem přívětivě. Stoupáme po ledovci a obcházíme séraky, až se nám po čtyřech hodinách zjevuje severka Similaunu.

Pozvolný nástup (foto by Béda)

David (foto by Béda)

Je celkem zavátá a netváří se vůbec přívětivě – je jasný, že dnes bychom jí nedali. Proto stáčíme zraky trochu doleva, kde ze třpytících se plání vystupuje obrovská skluzavka Hintere Schwaerze Nordwand (5O° ledofirn, 3624mnm, 250 lezeckých metrů). O cíli je rozhodnuto. Po hodině jsme pod nástupem, nandaváme sedáky, lyže a splity putují na záda, sledujeme ve stěně bojující dvojku, která chtěla nejdřív sólovat a poté jistí.

Úžasná Hintere Schwarze Nordwand (foto by Béda)

Ukazuje se, že stěna je celkem vymrzlá, takže jsem rád za svůj jeden útočný cep, zatímco turisťák se mi daří zaseknout většinou až na několikátý pokus. Začínám tušit, že turistické mačky z klubového skladu nejsou úplně to pravé. Po několika desítkách metrů mi jedna mačka nepozorovaně povoluje, odpadává a sjíždí o několik metrů dolů… Jelikož jsem v háji, musím se dovolat Davida, jenž pro mačku sestoupí a půjčí mi dva ledošrouby na odsednutí během nandavání. Stoupáme dál, já jen o poznání pomalejším tempem – měkké boty a turist mačky nejsou to pravý vybavení na stoupání v ledu po předních hrotech (i když má „jen“ 50°) – člověk je moc nezakopne a často podjíždí, takže zůstávám viset jen na jednom útočňáku.

Ve stěně

Pořád jsem na tom ale líp než ten čehún ze sousední dvojky, který do ledu buší svým podomácku vyrobenym zobanem přivařenym ke trubce, na nohách mačky z roku 1920…. na jeho místě bych se taky jistil a možná bych to i zabalil. Nad hlavami nám několikrát zakrouží hlídkující vrtulník horské a nedůvěřivě si nás prohlíží z náklonu (v tuhle denní dobu jsme tam museli působit jako pěkná banda exotů) nakonec se zklidní a odlétá. Díky postupu bez lana jsem asi tak stejně rychlý jako sousední dvojka, na vrchol skluzavky dolejzám po několika odsednutích do šroubů na dotáhnutí maček v totálním rauši, lýtka necítíc. Nezbývá mi než válet se ve sněhu a sbírat síly na sjezd, zatímco parťáci dobudou nedalekýho vrcholovýho kříže, který je pro mě v tuhle chvíli naprosto mimo dosah…

Vrcholový kříž (foto by Béda)

Sjezd normální výstupovou – skialpovou trasou je vcelku famózní záležitost, člověk by skoro řekl, že to zato stálo . Užíváme si obrovské pláně, zachvíli už jsme pod nástupem, teď ještě zbývá vychutnat to, co jsme dopoledne 4 hodiny nastupovali. I tato část je parádní. Nakonec nezbývá než překonat trochu nepříjemný traverz zpátky do chaty.

Večer zapíjíme královské porce guláše radlerem a ke spokojenosti nám nechybí vůbec nic.

V neděli se probouzíme do hustého sněžení. Následuje sestup do doliny a návrat do Prahy…

Jde se na to ... (foto by Béda)

Join the forum discussion on this post

Comments (0)

By Adam, 11.4.2010 22.18

Tentokrát jsme si vyrazili na Pforzheimer Huette do Štubajek. K dispozici jsem měl fungl nový splitboard k otestování.

Parádní fotky Davida Kofroně (s rámečkem) popisují vydařený výlet líp než slova…

[Show as slideshow]

[View with PicLens]

12►

Comments (8)

By Adam, 25.2.2010 16.07

Den 1 – Karlspitze, Jochspitze

Začátkem prosince vyrazilo několik členů AKA Praha na první skialpinisticky splitboardovou túru sezony do Nízkých Taur.  Jednalo se nejen o první ostrý test mého nového splitboardu Burton S-Series, ale také  o zajímavé srovnání tohoto prašanového fenoménu s klasickými skialpy. Konečně bude zodpovězena otázka, která mi již dlouho vrtala hlavou, a to – zda je spiltboard skutečně nástroj rovnocenný skialpinistickým lyžím.

Renča a Oskar - Skialpinisti

Za první cíl na úvod sezony jsme zvolili výše jmenované pohoří, středisko Planneralm – přátelská to oblast s mírnými svahy a nevysokými vrcholy kolem 2000 mnm.  První den jsme vyrazili směr KarlsPitze 2097mnm.  Túra začala na lesní cestě, která nás brzy zavedla do doliny, pravého ráje kosodřeviny. Na hřeben Karslpitze jsme vystoupali již za hustého sněžení a pronikavého větru, teplota se pohybovala kolem -4 ° C.  Po krátké hřebenovce jsme dosáhli skalních partií. Zde bylo třeba sundat lyže a už jen s hůlkami  se proplést mezi několika skalkami na vrchol, kde na nás čekal velký ocelový kříž strážící     vrcholovou knížku.

Po krátkém  sestupu následovala rychlá změna do sjezdových poloh a poté  freeride do údolí. Zde jsme se po menší debatě rozhodli ještě pro dobytí sousedního vrcholu, Jochspitze 2037 mnm. Stoupání svahem bylo celkem příjemné vzhledem k opadnutí větru. Na konci svahu nás čekal krátký výhled z exponované hrany do protějšího údolí.Poté vše zahalily mraky. Sjezd na chatu byl s ohledem na nedostatek sněhu na druhé straně hory veden stejně jako výstup.

Den2 – Plannerknot,  Hochrettelstein

Druhý den se probouzím s podivným příbojem v hlavě. Čtvrtá láhev vína včera nebyla dle mého názoru úplně taktická. Je neděle, venku vládne konečně azuro, a tak “rychle” snídáme a vyrážíme na túru. Dnešním cílem je Hochrettelstein 2220mnm. Stoupání vede nejprve mírnou dolinou  okolo Plannersee, poté nabírá na strmosti, když se drápeme na hřeben Plannerknotu.

Renča oplývá elánem a šlape stopu po většinu času. Já sleduji, jak se příboj mění v bušící permoníky a raději bych se neviděl. Konečně dosahujeme hřebene a následně uzlu zvaného Plannerknot, ze kterého vybíhá západním směrem větev k dalšímu možnému vrcholu – Plannerseekarspitze.

Continue reading 'První zkouška: splitboard vs. skialpy v Nízkých Taurách'»